Patrně jedno z nejpoužívanějších slov v jakémkoli jazyce. Obzvláště je toto slovo skloňované ve filmech, knihách a nelze opomenout love songy. Člověk by skoro nabyl dojmu, že lidé přesně ví o čem mluví (když už o tom mluví tak často). Já jsem ale přesvědčen, že láska je pro většinu lidí jen a pouze vznešené pojmenování lpění a závislosti. Dle mého opravdová láska je ta bezpodmínečná.
V tom slově je už obsažené mnohé. Miluju tě za jakýchkoli podmínek. Ha, to je velmi těžce stravitelná věta pro naše ego. Naše ego má jasnou představu o tom, jaký by ten druhý měl být, aby byl „hoden lásky“. Podle mě proto z pozice silného ega lze skutečnou lásku jen těžko poznat. Vše je podmíněné, nějakým „pokud“ a vlastně se jedná jen o druh závislosti. Ano, může to být velmi opojné a může nám připadat, že je to ten pravý/á. Ale ve skutečnosti je na pozadí mnoho nezdravých vzorců – například lidé ztrácejí svůj životní směr a vsadí vše na svého partnera, berou ho za jejich majetek, nebo ho obviňují z toho, že nejsou kvůli němu šťastní apod. a spíše bych takový stav nazval poblouzněním. Je to fyzická přitažlivost, kde prim hraje adrenalin a pohlavní hormony, emoce jsou velmi nevyrovnané a časté mohou být takzvané „italské“ vztahy, ve kterých je spoustu vášně, ale opět to nemá s láskou nic společného. Někdy je ale hodně těžké reflektovat, do jaké kategorie spadá váš vztah. Slyšeli jste už větu, že lásku a nenávist dělí jen tenká linka? To je pěkná blbost. V případě nepodmíněné lásky není možné přejít k nenávisti.
Sebeláska je slovo, které nelze vynechat je totiž prerekvizitou pro skutečnou lásku. Pokud nemilujeme sebe, nemůžeme milovat ani ostatní respektive oni nemohou milovat nás. Proto je obecně nejlepší přístup k hledání lásky nejprve začít u sebe. Může se jednat o trnitou cestu a obecně to nelze udělat ze dne na den. Obvykle to začíná prací s podvědomím, kdy je potřeba zamést spoustu nánosů špíny, která se v nás nahromadily díky rokům podmiňování v rodině, ve škole, v práci, v televizi atd. Daleko více je to cesta odnaučování se, protože láska k sobě a ostatním by měla být naší naprostou přirozeností. Ačkoli je sebeláska těžko měřitelná, myslím, že dobrým ukazatelem je schopnost být štastný sám se sebou.
Také je důležité zmínit, že sebeláska není pýcha. Může se stát, že lidé na sobě pracují a začnou se cítit být lepší než ostatní. Tenhle mindset je typický u sportovců. Svým způsobem je tahle jejich soutěživost dostala daleko, ale i tenhle stav je potřeba opustit, pokud je naše finální destinace bezpodmínečná láska. Pokud se dostaneme přes pýchu, dalším krokem na cestě je přijetí. A to jak sebepřijetí, tak i přijetí všech okolo. Schopnost neposuzovat je velmi stěžejní součástí k plnému přijetí.
Blížíme se ke kýženému cíli. Skutečná láska je na dosah. Naše ego už nás neovládá – naopak my ho máme pod kontrolou. Přijímáme vše a všechny a nemáme potřebu je posuzovat. Také na nikom nelpíme a chápeme, že každý má svojí životní cestu. Pak teprve věřím, že jsme otevřeni lásce.
Vojtěch Šedivec 