Vnitřní dítě

Veliké téma pro každého, kdo je ochoten pracovat se svými dávnými zraněními. Nenechte se zmýlit – vaše vnitřní dítě je ve vás až do posledního vydechnutí. Dospělý člověk by měl být schopen integrovat několik fragmentů do jednoho celku, aby se stal celistvým. Zapomenout na dětskou část je přitom trestuhodné. Je to totiž ta hravá, spontánní a kreativní část v nás. Zodpovědný a uvědomělý dospělák má často problém vnést do života radost, nespatřuje ji skoro v ničem, kdežto pro dítě je vše fascinující. Obtíž je v tom, že většina z nás má své vnitřní dítě traumatizované díky společenskému podmiňování a nevědomému rodičovství. Můžeme ukázat prstem na ty, kteří nám to napáchali a nebo se pokusit obnovit vztah k našemu vnitřnímu dítěti. Druhá varianta nám může změnit život nadobro.

Děti jsou naši učitelé, říká se. Většinu času jsou v přítomnosti, kdeco je zajímá a svět celkově je pro ně nekonečný zábavní park plný vzrušujících atrakcí. Bohužel, společnost děti často omezuje v sebevyjádření. Aneb, tady si sedni a ani nedutej. Sedět ve škole 5 hodin na zadku a poslouchat nudný výklad učitele může být pro hravou dětskou duši nepředstavitelné martyrium. Do toho ti náladoví rodiče, kteří pořád něco přikazují a zakazují. Jednou jsem se  snažil nacítit svoje vnitřní dítě při meditaci a pocit to byl asi obdobný jako mít na sobě svěrací kazajku. Byl jsem přidušený a sešněrovaný. Spoustu učitelů a rodičů by patrně namítlo, že je potřeba děti vychovat, naučit je společenským zvykům. Co už nevidí je fakt, že je programují na něco, čím nejsou, do jejich podvědomí zasazují věci, které jim později v životě prokáží medvědí službu. Neříkám, že je to snadné a dle mého každý si chtě nechtě z dětství odnese nějaké trauma, ale rozhodně by tomu šlo zamezit vědomější společností.

Například celý koncept známkování může být dobrý zabiják naší výjimečnosti. Dítě něco nakreslí, v jeho očích je to úchvatné, ale protože pan učitel má jiné představy o kresbě temperovými barvami oznámkuje žáka nekompromisní kulí. Reakce je pochopitelná a dítěti v té chvíli umře naděje stát se malířem a už se dál v tomhle směru nechce realizovat. Navíc v nás známkování zakořeňuje srovnávání s ostatními, což je cesta do pekel. Proč se drtivá většina z nás cítí být „ne dost dobrá“? Protože nám to buď někdo přímo řekl, nebo nám společnost naservírovala, jak vypadá ideál a my pochopili, že toho levelu nikdy nedosáhneme. Instagram je v tomhle ohledu kapitola sama o sobě. 

A jak raněné vnitřní dítě ovlivňuje naše vztahy? Zásadně. Jeden z příkladů může být, že naši rodiče pro nás z různých důvodů nebyli přítomní a my si tak zranění v podobě pocitu opuštění bereme do svých partnerských vztahů a pořád přitahujeme partnery, kteří pro nás nejsou dostupní, ať už fyzicky nebo emocionálně. Nezapomeňte, že vnitřní dítě je ta nejcitlivější část v nás, tudíž je jasné, že vztahy a hlavně ty partnerské jím budou velmi ovlivněny. 

A co tedy vlastně vnitřní dítě potřebuje? Nepodmíněnou lásku. Stejně jako každé dítě na tomhle světě. Jen ta dokáže rozpustit všechna minulá zranění. Zavřít oči, obejmout  své dětské já, říci mu, jak úžasné je a jak skvělý člověk z něj vyroste, může být ohromně léčivé a vůbec přitom nezáleží na věku. Vnitřní dítě neodchází.

Takže pěstovat vztah s naším vnitřním dítětem se rozhodně vyplatí. Můžeme se díky tomu stát mnohem celistvější, radostnější a kreativnější bytostí. A o tom to je.

Odevzdání

Ještě nedávno by pro mě konotace tohoto slova byla veskrze negativní. Vnímal bych to podobně jako slovo vzdát se. Padnout a už nevstat, známka slabosti. Never give up, častý to motivační slogan pro lidi, kteří bojují se svým osudem a nechtějí za žádnou cenu přestat. Jenže odevzdání je něco úplně jiného. Lidé, kteří se umějí odevzdat jsou pro mě ti, kteří došli na své cestě daleko. Vědomým aktem odevzdání jsou schopni překročit vlastní ego, odpoutat se od myšlení. Vůbec to není tak, že by to byli slaboši, kteří rezignují na svůj život, naopak jsou to lidé, kteří životu naplno důvěřují a ví, že je všechno tak, jak má být.

Ego není náš nepřítel a má jistou funkci v našem životě, ale pravdou je, že do našeho života promlouvá přespříliš. Neustále všechno hodnotí, má potřebu všechno kontrolovat, bojí se změny a celkově nám často hází klacky pod nohy. Je to dobrý sluha, ale zlý pán. A když si nalijeme čistého vína, ve většině případů je to pán. Neohrožený vládce naší bytosti. Už jen to, jak si bereme věci osobně je signál toho, že naše ego je přebujelé. Další varovný signál může být silné ztotožnění s identitou, aneb hashtag #doctor na Instagramu může být zdviženým prstem. Často se nám stane nějaká maličkost a hned je oheň na střeše. V kontextu nekonečného vesmíru je to s úsměvem, ale vaše ego by vám o tom řeklo své.

Frustrace nastává, když jste si vědomi nabubřelosti vašeho ega, ale nejste schopni s tím nic dělat a vyhlásit válku není zrovna strategie, která vám nějak pomůže. Co tedy dělat, když nad námi ego vyhrává na plné čáře? Odevzdat se. Podle mě je to jediná možnost. Pokud se budeme egu bránit, zásobujeme ho energií. What you resist, persists. (Čemu kladeš odpor, to zůstává). A čemu se mám tedy odevzdat? Něčemu co nás přesahuje. Každý si to může nazvat podle sebe. Vesmír, bůh, vyšší moc. Samozřejmě to může být těžké pro jedince, kteří jsou přesvědčení, že je nic nepřesahuje. Nebetyčná pýcha zamlžila jejich vnímání světa. Pokora není v jejich slovníku. Je to pouze na nich. Můžou dál věřit, že je potřeba vše kontrolovat, že jejich ego je dovede ke štěstí.

Když přistřihneme egu křídla, vpouštíme do života události, které by jinak nebyly možné. Ego chce mít vše nalajnované a zamezuje nám tak, aby nám do života přišlo něco nového a překvapivého. Život obecně daleko více proudí a lidé se přirozeně dostanou tam, kam se dostat mají. Nezvládnuté ego je častou příčinou utrpení. Ego se domnívá, že je bůh, ale ve skutečnosti je to jen vaše část, kterou je potřeba zpracovat. Vyslechněte si ho, pozorujte ho, ale řekněte si, že to je jen vaše vystrašené, omezené a nenasytné já. 

Díky odevzdání může dojít k veliké transformaci – zejména ve vztahu s vaším egem, které pravděpodobně dostane na frak. A pokud utišíte ego, začne vám do života více promlouvat vaše srdce. Ten hlas, který se vytrvale dral na povrch, ale byl soustavně umlčován.

Změna

V lidském životě je pramálo jistot. Když se nad tím zamyslíme, vlastně nejsou vůbec žádné. Všechno jsou to jen pseudo-jistoty, které mají velmi vrtkavý podklad a můžou se zčistajasna rozplynout. Pro někoho by bylo ideální, kdyby všechno bylo předvídatelné, přesně vypočitatelné a hlavně aby nás to nějak nepříjemně nepřekvapilo. Bohužel, to samotné je v naprostém rozporu se životem, protože jedna z jeho základních vlastností je změna. Stačí se podívat na chování přírody a začne být každému jasné, že život je o cykličnosti o proměně, ne o neměnnosti a rigiditě. 

Myslím, že neschopnost vyrovnat se se změnou přináší ohromné množství utrpení. Celý koncept nelpění, základní myšlenka Buddhismu, je v tomhle kontextu klíčový. Avšak naše přebujelé ego si umanulo, že jedině tak to má být a odmítá přijmout jiné možnosti. Hraje si na boha. Nevidí větší perspektivu. Přitom velmi často se dějí zdánlivě negativní věci, abychom se něco naučili a vpustili do života novou úžasnou věc. Vysvětlete to ale egu. Důležité je v takové situaci neodporovat. Čemukoli klademe odpor, to přetrvává. Místo toho je lepší se odevzdat. Důvěřovat životu, že je vše, jak má být a naplno se mu odevzdat. Je zajímavé, že právě odpor a neochota pustit určitou emoci je zdrojem našeho utrpení, ne samotná situace. 

No jo, ale lidé přirozeně změny nechtějí, natož se s nimi pak vyrovnávat. Mnozí se modlí za návrat do normálu. „Už aby to bylo jako před covidem, staré dobré časy“. Přitom to objektivně moc dobré časy nebyly – lidé žili odpojení od sebe, odpojení od přírody. Měli sice materiální hojnost, ale uvnitř byla většina z nich prázdná, i tak nechtějí změnu. Zajímavé. Já za tím vidím strach. Těch strachů je celá řada, ale všechny vedou stejně k tomu jednomu a sice ke strachu ze smrti. Smrt je ta nejvíc radikální změna. A zapovězené téma naší společnosti. Bavit se o smrti je velmi nevhodné při jakékoli příležitosti. Velmi se jí bráníme, ale smrtka stejně jednou zaklepe na naše dveře. Nikdo před ní neuteče. 

Může se nám tak snadno stát, že celý život hrajeme na jistotu, přestože nám to rozhodně nepřináší štěstí, ale díky paralyzujícímu strachu v tom vytrvale pokračujeme. Problém nastává na smrtelné posteli, kde člověk bilancuje svůj život a zjistí, že nedělal, co miloval, nebyl s osobou, kterou miloval a že ho ta smrt, která ho brzdila ve změně, stejně brzo dostane. Až teď si to plně uvědomil. Předtím bylo tohle téma tabu a v žádném případě nezvážil, že každý lidský život má svoje časové ohraničení. Proto si myslím, že je potřeba o vlastní smrtelnosti rozjímat. 

Dle mého názoru může pomoci i uvědomění, že lidská podstata je nesmrtelná. Její základ je energie, kterou nelze zničit a jen se přeměňuje do jiné formy. Ne každý to tak vidí, ale když někdo uvěří v nesmrtelnost lidské duše a zjistí, že se nachází jen v dočasné fyzické schránce nemá takový problém s myšlenkou na smrt. Lidé můžou namítnout, že je to naopak demotivující, když to teda tímhle životem nekončí. A proč bych se tady jako snažil? Já to beru tak, že mi to pomáhá dělat vše s nejlepším vědomím a svědomím, protože věřím, že další existence se bude odvíjet od téhle. Navíc nelze vyloučit, že cokoli poté bude daleko radostnější než je pro mnohé život na Zemi. Ok, to jsme šli docela do hloubky. Ale myslím, že obecně pomůže vidět změnu z hlubší perspektivy.

Vše, co má začátek má i konec. Ať už chceme nebo ne, náš život bude prostoupen změnami. Pokud se s nimi naučíme vyrovnat a pochopíme, že jsou nedílnou součástí života, bude náš život o mnoho snazší.

Meditace

Pravděpodobně už jste tohle slovo slyšeli. Možná ho slyšíte až moc. Nechápete, proč je kolem toho tolik povyku. Sednout si to tureckého sedu a zavřít oči – to jako má změnit můj život? Pokud mám něco změnit, musím přeci jednat, to se počítá. No, beztak na meditaci nemám čas. Meditace je přitom nástroj, který změnil život milionům lidem po celém světě a to v mnoha aspektech. Zklidnění a relaxace je ten nejznámější benefit, ale jde o mnohem víc, prostřednictvím meditace můžeme například vyléčit mnohaletá traumata, přepnout se do takzvaného „god modu“, ve kterém vytváříme svoji budoucnost a celkově přetvořit svůj život o 180 stupňů. Nikdo neříká, že samotná meditace je všespásná (pokud nechcete žít jako mnich v ášrámu), ale je to něco jako řezat strom s tupou pilou, nebo si vzít nabroušenou motorovku. Vše jde s daleko menším úsilím. 

Mnozí z nás jsou zasekaní v hlavě. Není divu. Intelekt se oslavuje, přemýšlení je ctnost a rozptýlení je všude. Dostat se alespoň na chvilku z hlavy by mělo být cílem každého dne. Řada lidí to řeší procházkou nebo během v přírodě, což může fungovat také dobře, ale není nutně potřeba někam chodit. Stačí se uvelebit v křesle, zalehnout do postele, zavřít oči a sledovat svůj dech. To je patrně nejjednodušší meditační technika. Během chvilky se vaše mozkové frekvence přepnou z bety na alfu a pocítíte první známky relaxace. Zároveň se otevřou dveře do podvědomí, což je naprosto zásadní pro výše zmíněnou práci s traumaty a pro tvoření vaší budoucnosti. Když se uvolníme ještě více, dostaneme se do stavu theta, což je už velice hypnotický stav blízký spánku. Podvědomí je otevřené dokořán a my hluboce relaxujeme. Já občas meditaci zařazuju jen na „dospání“. Mám vyzkoušené, že zhruba 30 minut meditace nahradí 2 hodiny spánku.

Joe Dispenza je jméno, které se vyplatí vygooglit. V Americe jeho semináře mění životy desetitisíců lidí. Jeho životní příběh je poutavý. Když byl mladý, měl vážnou nehodu na kole a doktoři predikovali, že ho vozíček nemine. On se s tím nechtěl smířit a především díky meditacím, ve kterých si vizualizoval, jak stojí na nohou a následnému procítění této události, se během několika týdnů vyléčil bez jakýchkoli trvalých následků. Také si předsevzal, že pokud se uzdraví, zasvětí svůj život právě tomuto tématu. Dnes je po světě už veliké množství lidí, kteří se díky němu uzdravili z chronických a vážných onemocnění. Lidé se uzdravují z pokročilých fází rakoviny, odpoutávají se od vozíčků, dokonce mluví i o případech, kdy slepí začali vidět. Zní to jako pohádka, ale je to vše podpořené svědectvími. Pokud zadáte na Youtube „Dispenza testimonials“, najdete mnoho lidí popisujících, jak došlo v jejich životě k zázraku. I to může být síla meditace.

Meditačních technik je celá řada a každý si tak může najít, co mu vyhovuje. V téhle souvislosti mohu vřele doporučit aplikaci Insight Timer, kde je spoustu skvělých meditací. Já měl období, kdy jsem dělal hodně řízených meditací, pak jsem třeba jen poslouchal zvuk oceánu a to mě dokázalo neuvěřitelně zrelaxovat. Dnes dělám převážně meditace od Joea Dispenzy. Zajímavostí je, že Joe má meditace v sedě, v leže a dokonce i za chůze. Popravdě, jeho walking meditation je asi moje nejoblíbenější. Do toho také dělám meditace zaměřené na trauma. Život spousty lidí je řízen dávným traumatem a ani si to neuvědomují. Práce s traumaty je pro mě základ, pokud se člověk rozhodne pohnout se svým životem. Obykle je to práce, která zabere nějaký čas – je to jako loupání cibule. Ale dle mého názoru to rozhodně stojí za to. 

Přestože jsou dny, kdy meditaci vynechám, stala se stěžejní součástí mého života. Díky ní jsem v sobě našel mnohem více klidu, vyléčil mnoho traumat a také jsem v ní vytvořil obrazy, které se pak manifestovaly v životě. Pokud se zeptáte mě, čas na meditaci se najde vždycky. 

Štěstí

Každý, bez výjimky, chce být šťastný a přitom málokdo je schopen tento stav najít a udržet ho o něco déle než jen pár okamžiků, v lepším případě dnů. Obvykle u nás nastává stav štěstí po dosažení nějakého cíle. Ať už je to zisk práce, titulu, nalezení partnera nebo to mohou být i ryze materiální cíle jako postavení domu, zakoupení auta, mobilu apod. Zkrátka se to dá zpravidla shrnout jako mnoho úsilí a pak uspokojení, které má tendenci brzo vyprchat. Je to opravdu vše? Jsme jen zajatci našich nekonečných tužeb? Nebo je snad štěstí i něco jiného?

 Z našeho nekonečného hledání štěstí „tam venku“ velmi dobře profituje mnoho společností a je třeba říci, že ony jsou si toho velmi dobře vědomy a aktivně na to zaměřují svoji reklamu. Je zapotřebí vlastnit to, ono a ještě tamto, aby jsme byli happy a jelikož konzum v posledních letech dosahuje vrcholu, dá se z toho mimo jiné vyčíst, že úroveň štěstí ve společnosti je nízko. Na druhou stranu je už dnes spoustu přívrženců minimalismu, kteří vnímají, že tu jsou užitečné věci, ale obecně lidé vlastní spoustu nepotřebných krámů. Minimalisti chápou, že matérie má na stav štěstí pramalý vliv.

Dále, je zajímavé, že dva lidé žijící v totožných podmínkách pociťují úplně odlišné stavy štěstí. Jeden je v totálním zoufalství a druhý je ve skoro blaženém stavu. To samotné už hodně poukazuje na to, že štěstí je stav daleko více vnitřní. Nastavení člověka je zásadní. Jak se říká, škarohlíd si vždycky najde něco negativního a pozitivní jedinec vidí krásu skoro ve všem. Člověk má vždy svobodu v tom, jak na danou situaci zareaguje. Mně třeba pomohlo vnímat všechny zdánlivě negativní situace jako požehnání, které mi přišlo do života, abych se něčemu přiučil a rychleji povyrostl. Také mi to zabraňuje zůstat v takzvané negativní spirále, ze které se dost lidí celý život nedostane – negativní reakcí na událost (pocit bezmoci, pocit oběti) přitahují další a je těžké z toho vyskočit. Nadhled je také něco, co může hodně pomoci, protože někdy věnujeme celou naši pozornost dané události a úplně přehlížíme jiné věci v našem životě (třeba nějakou velikou příležitost). V neposlední řadě, může být nápomocné nebrat život tak vážně. Stejně všichni umřeme.🙂

Myslím, že hodně lidí vám řekne, že chápou, že stav štěstí není o penězích, ale spíše o lásce. Což je sice pravda, ale drtivá většina z nich vám řekne, že je podstatné mít kolem sebe lidi, kteří vás milují (rodina, kamarádi, partneři). Já souhlasím, že to samozřejmě důležité je, ale není to nejdůležitější. Vnímám to tak, že láska musí být prvořadě k sobě. Je spoustu nešťastných lidí, kteří mají kolem sebe úžasné milující lidi. Podle mého názoru bez lásky k sobě člověk nemůže najít trvalé štěstí. A může procestovat celý svět, žít v haciendě za bambilión, mít nejnovější hadry od Gucciho a stejně to nebude ono a ani ti skvělí lidé kolem mu s tím nepomůžou. 

Bez stoprocentního sebepřijetí a sebelásky, bude člověk štěstí pořád hledat někde venku. A může ho zavěsit na úspěchy, majetek nebo partnera. Problém ale je, že všechno mimo něj je pomíjivé a člověk venku nikdy nenajde trvalé štěstí a klid. Štěstí dle mě je tedy umění být sám sebou. Naplno se milovat a přijímat. 

Synchronicity

Jedná se o jevy, události, které náhle přichází do našeho života bez zjevné příčiny (protiklad kauzality). Dá se říci, že to je těžko vysvětlitelná shoda „náhod“, která má zpravidla pro daného člověka zvláštní význam. Já to také vnímám jako takovou zpětnou vazbu vesmíru, který nám ukazuje, že jsme na správné cestě (energie je synchronizovaná). Důležité je být tomu otevřený a být pozorný vůči tomu, co se odehrává v našem světě. Mám několik zajímavých zkušeností s tímhle fenoménem.

Synchronicity k nám mohou promlouvat mnoha způsoby. Typicky se může jednat například o čísla, která opakovaně vidíme. Ne, není náhoda, že často vidíme například samé jedničky. Je to vesmír, který vám skrze ně chce něco říct. Pamatuju si, když jsem jezdil Uber Eats a několikrát po sobě jsem měl výdělek 55,55 dolarů. Nedalo mi a hned jsem začal googlit význam čísla 5. Nemusí se ale jednat jen o numerologii. Znám lidi, co mají blízký vztah k určitému číslu – berou ho jako potvrzení v tom, že jsou na správném místě. Slyšel jsem třeba příběh kamarádky, která vyprávěla o tom, jak jí celý život provází určité číslo a že včera byla poprvé na farmě sbírat ovoce a že jí byla přidělena řada sadu s jejím číslem. Pochyby o práci byly rázem fuč.  

Moje zkušenost je třeba ta, že jsem dostal informaci na základě výkladu tarotu (kdo nezná, doporučuji), že čísla 1212 jsou jakýmsi potvrzení mojí cesty. Nějak jsem ta čísla vypustil z hlavy, ale pár dní na to jsem pracoval na trzích s kolegyní a kolem oběda si odběhla pro jídlo s tím, že mi nechala telefon kvůli platbám kartou a sdělila mi přesně tohle: „Když budeš potřebovat můj mobil, nastavila jsem ti pin kód 1212“. Wow. Později jsem zjistil, že ona takhle defaultně nastavuje většinu hesel. Náhoda? Nemyslím si.  

Slova také často fungují velmi dobře. Z jistého důvodu mám poněkud bližší vztah s galaxií Andromeda. Ne, že bych byl astronom, ale tohle slovo pro mě má speciální význam. Pár měsíců zpátky jsem hledal terapeutku, měl jsem pocit, že je potřeba zapracovat na určitých oblastech mého seberozvoje. Měl jsem z ní hned dobrý pocit, ale když mi sdělila, že bydlí na Andromeda street, musel jsem se začít smát. Really? Kdyby to byla Mars, Saturn, Jupiter street prostě jakákoli jiná, nemá to pro mě vůbec žádný význam, ale tohle bylo speciální a do jisté míry absurdní. 

Jak jsem říkal, nejsou to jen čísla a slova. Kupříkladu, nějakou dobu jsem hledal práci. Moc se mi nechtělo jít klasickou metodou a hledat někde na netu či roznášet všude svoje životopisy. Setkal jsem se se známými ve Fremantlu a jelikož to bylo co by kamenem dohodil od oceánu, neváhal jsem a šel jsem se k němu na chvilku projít. V dáli vidím tři lidi v oceánu. Nikdo široko daleko. Namáčím si nohu do vody a v tom slyším češtinu, což je pořád v téhle oblasti Austrálie extrémně ojedinělé. Jednalo se o Čechy, kteří podnikají v této oblasti s volnou pozicí, která velmi seděla mým představám. Thank you, universe. 

Zažívat synchronicity je ohromná zábava. Přál bych to každému. Když jich pár zažijete, pochopíte, jak neuvěřitelně geniální tenhle svět je. Náhody opravdu neexistují. Pod to se podepíšu. Je však navýsost důležité se těmhle věcem otevřít. Pokud nejsme přítomní a máme tendenci vše plánovat a vymyslet, tak si zavíráme tyhle báječné možnosti ve svém životě. A to nechceš, opravdu ne. 

Sociální distanc

Před týdnem jsem navštívil třídenní festival zaměřený na lidské propojení. Mám to ohromné štěstí být v jedné z mála zemí, kde je něco takového vůbec možné. Bylo tam zhruba 300 lidí a opravdu jsme tam nedodržovali rozestupy 1,5 metru, díky bohu. Lidský kontakt je něco tak přirozeného, povznášejícího, s ohromným léčivým potenciálem a přitom je to dnes na seznamu zakázaných věcí. Často mě napadá, že věci jsou přesně naopak než mají být. Pohled do očí, objetí, dotek, vnímání energie druhého, komunikace od srdce k srdci – přesně to nás polidšťuje. S rozvojem online světa jsme sice pořád připojení, ale zároveň jsme nebyli nikdy víc odpojení. 

Jedno z cvičení, které jsme na festivalu dělali, byl vířivý pohyb v rámci hloučku lidí s tím, že jsme se vždy podívali osobě naproti nám do očí a řekli „You belong here“ („Patříš sem“) a pak se objali, to tedy bylo na nás, ale většina lidí to udělala – po očním kontaktu a srdečném ujištění, že ať jsme jakýkoli, jsme tu vítáni, to ani jinak nešlo. Poté se všichni zúčastnění fyzickým dotykem propojili mezi sebou a také se stromem, který představoval tolik opomíjenou přírodní složku a společně zpívali následující song: 

„When you let go of fear, the truth will appear so simple and clear“. 

(„Když necháš strach odejít, pravda se ukáže, tak jasné a jednoduché“). 

Nick Barber – Hearts Mystery                                                                        

Těžko popsat slovy tenhle prožitek, ale opravdu jsem cítil, že společně máme ohromnou sílu a bylo mi v té energie moc hezky. 

Další z cvičení byl několikaminutový oční kontakt. Věřím, že dost lidem by to nebylo příjemné, protože je celkem zaručené, že se půjde do hloubky. Jak se říká, oči jsou oknem do duše. A opět, po skončení si člověk neodpustil objetí, protože v očích ostatních většinou najde jen druhou bytost, která chce být milována, která chce být šťastná a přijímána. Není v ničem jiná než jsem já. Je to můj bratr, moje sestra. Vše posuzující ego jde stranou.  

I přes to všechno, jsem zastánce toho, že od některých lidí je lepší držet rozestup. Konkrétně jsou to energetičtí upíři, negativně orientovaní jedinci, kteří jsou schopni z vás během několika minut vysát velké množství životní energie. Není to o objímání a sbližování se všemi a všude. Daleko spíš o větším propojení s lidmi, se kterými se cítíme dobře nebo které už známe a máme je rádi. 

Věřím v zářivou budoucnost, pokud k sobě lidé najdou cestu. Nařídil bych všem povinně sociální blízkost. Do konce života. 

Doporučuji zhlédnout TED Talk od jednoho ze zakladatelů festivalu zde: https://www.youtube.com/watch?v=K63XuRRw29o

Podstata reality

Jak funguje naše realita. To by měl být nadpis velké kapitoly na prvním stupni základní školy. Dá se říci, že je to know how, které budeme potřebovat na celý život. Informace, která nám pomůže řadu věcí pochopit. Mělo by se z toho maturovat. Skutečnost je ale taková, že to ve škole nikdo nezmíní, ba dokonce jsme zkoušeni z modelu, o kterém se už dávno zjistilo, že je vzdálen daleko od pravdy.

Aby byla realita pochopena, je potřeba ji rozebrat do nejmenších komponentů – atomů. Atomy se skládají z elektronů, neutronů a protonů a jak nám bylo ve škole skálopevně tvrzeno tyto elementární částice jsou čistě hmotné povahy. Energie je brána jen jako vnější síla působící na materiální věci. Jedná se o klasický newtonovský model fyziky. V důsledku tohoto modelu lidé chápají skutečnost jako předem danou, vypočítatelnou a predikovatelnou, čímž se tak nějak smiřují s tím, že jejich chování a myšlenky vnější realitu nijak neovlivní – vlastně je to uvrhne do role oběti. Aneb realita „venku“ se děje bez našeho přičinění. Tohle myšlení tady bylo po staletí. 

Naštěstí přišla kvantová fyzika a klasický model byl zbourán od základu. Ukázalo se totiž, že atomy jsou z větší částí prázdným prostorem (energií) a hmota je zanedbatelná. Konkrétně se jedná o 99,99999% energie versus 0,000001% hmoty. Co je ještě zajímavější je fakt, že elektrony existují jako energie (vlna) v neviditelném energetickém poli s nekonečnými možnostmi a jen pokud na ně zaměříme pozornost, tak se manifestují v realitě (a když odvrátíme pozornost, stanou se znovu energií). Tomu se říká efekt pozorovatele nebo také kolaps kvantové vlny. Jinými slovy, lidská mysl přímo ovlivňuje fyzickou realitu. Proč nám tohle nikdo neřekl? 

V praxi to znamená to, že člověk svojí myslí vytváří svůj život, a tak pokud se ráno probudím a hned od rána vím, že den bude stát za starou bačkoru, pak mi nekonečné kvantové pole tvořené energií projeví přesně, co si myslím – v podstatě je to zákon přitažlivosti. Bohužel to ale nefunguje tak jednoduše a přímočaře, jak je zde popsáno. Do všeho totiž ještě promlouvá podvědomá mysl, která odpovídá zhruba 90%. A právě proto je práce s podvědomím tak důležitá. Pokud si v něm člověk neuklidí, tak budu neustále přitahovat programy, které jsou v něm uložené. A ze své zkušenosti můžu říci, že jich tam je požehnaně. Nicméně, pokud se člověku podaří vymazat svůj pevný disk plný softwaru, který mu nijak neslouží a začne žít vědomě, tak je na nejlepší cestě k tomu, aby byl spolutvůrcem života a jednou provždy se odpojil od toho přežitého fyzikálního modelu, který nám tvrdí, že realitu nejsme schopni nijak ovlivnit a jsme uvězněni v roli oběti. 

Z nejhoršího vevnitř

Tahle slovní hříčka mě pobavila hned napoprvé. Dávalo mi to daleko větší smysl než klasická varianta – z nejhoršího venku. To mi přijde něco jako vzít si prášek, když mě bolí hlava. Je to opravdu to nejlepší, co můžeme udělat? Druhý den nás může rozbolet hlava znovu. Stejně tak může přijít další virus, desátá mutace. Není spíš řešení dojít k příčině, co mi způsobuje bolavou hlavu potažmo posílit vlastní imunitu? Stojí to víc práce a asi se budeme muset popasovat s kdejakou nepříjemnou emocí, ale řešení je násobně více efektivní a zpravidla trvalé. A nepotřebujeme k tomu nic venku. Když si dáme přášek a ustane bolení hlavy jsme z nejhoršího venku, zatímco když si například zvědomíme naše strachy a potlačené emoce způsobující bolest, jsme z nejhoršího vevnitř.

Naše společnost ale tíhle k tomu být z nejhoršího venku. Je to rychlé a pohodlné. Díky tomu si farmaceutické společnosti mnou ruce, stejně tak lihovary nebo pivovary, o drogových dealerech nemluvě. V těchto odvětvích se točí neuvěřitelné peníze a vše to má svůj původ v tom, že se hledají okamžitá řešení. Být nekompromisní a zlomyslný byznysmen asi bych chtěl, aby na Zemi propukla virová pandemie a pak bych vystrašeným lidem nabídl svojí vakcínu. Naštěstí takový scénář není reálný.

Ono to není jen o produktech. Zdaleka ne. Je to i o lidech tam venku. Nevidím nic špatného na tom, když nám někdo udělí pár dobrých rad a podpoří nás v naší síle. Různí kouči a mentoři mohou být skvělí. Problém je, když se zřekneme zodpovědnosti nad svým životem a čekáme, že nás z toho ten druhý vyseká. Nevyseká. Je to třeba případ toho pacienta, který si pořád stěžuje a není ochoten změnit na svém životě zhola nic. Uleví si po kvalitní terapii, dostane pár dobrých rad, jak problém vyřešit, ale za měsíc se vrátí zas a kupodivu se stejným problémem, přičemž to svému terapeutovi sděluje skoro až vyčítavě. Po terapii byl z nejhoršího venku. Ale do trvalého stavu z nejhoršího vevnitř už se nedostal, protože není schopen přijmout fakt, že on je zodpovědný za svůj stav. Nedošlo mu, že problém na fyzické úrovni má nějakou hlubší příčinu. Nechce se jí zabývat. Nechce na sobě nic změnit.

Takže prosím, najděme v sobě dostatečnou sílu, abychom byli z nejhoršího vevnitř. Je to daleko lepší způsob, jak řešit problémy. A v dnešní době je to opravdu aktuální téma.

Programy v naší mysli

Dříve mi věta “odnaučte se vše, co jste se naučili” nedávala vůbec žádný smysl. Teď mi stále více dochází, kolik pravdy v ní je a mám z toho husí kůži. Je smutným prozřením, že člověka ovládají programy a to většinou negativní a omezující. 

Programy do nás byly nahrávány celý život rodiči, kamarády, učiteli ve škole, televizí, sdělovacími prostředky atd. a my jim uvěřili! A podle toho se odvíjí naše životy. Mohli bychom žít krásný život, ale protože naši rodiče s oblibou říkali “život je boj”, tak my celý život bojujeme (proti něčemu, co venku neexistuje a je to jen v nás). Mohli bychom pracovat daleko méně a víc si užívat volný čas, ale my uvěřili, že “práce šlechtí” a “bez práce nejsou koláče” a sedíme celý den v práci. Mohli bychom žít naplněný partnerský život, ale my uvěřili, že nejsme dost dobří a lásku si nezasloužíme. 

Přitom je to prosté – čemu věříme, to vnímáme a takový je pak náš život. Události venku jen promítají naše programy. Proč nám tuhle rovnici neukázali na první hodině matematiky? Možná proto, že i učitelé měli zaplého autopilota – jeli podle programu, který nastavili druzí. Takže když si člověk uvědomí, že ty nahrané programy mu nijak neslouží a chtěl by jiné je na dobré cestě, ale musí se opravdu odnaučit, co se naučil.