Změna

V lidském životě je pramálo jistot. Když se nad tím zamyslíme, vlastně nejsou vůbec žádné. Všechno jsou to jen pseudo-jistoty, které mají velmi vrtkavý podklad a můžou se zčistajasna rozplynout. Pro někoho by bylo ideální, kdyby všechno bylo předvídatelné, přesně vypočitatelné a hlavně aby nás to nějak nepříjemně nepřekvapilo. Bohužel, to samotné je v naprostém rozporu se životem, protože jedna z jeho základních vlastností je změna. Stačí se podívat na chování přírody a začne být každému jasné, že život je o cykličnosti o proměně, ne o neměnnosti a rigiditě. 

Myslím, že neschopnost vyrovnat se se změnou přináší ohromné množství utrpení. Celý koncept nelpění, základní myšlenka Buddhismu, je v tomhle kontextu klíčový. Avšak naše přebujelé ego si umanulo, že jedině tak to má být a odmítá přijmout jiné možnosti. Hraje si na boha. Nevidí větší perspektivu. Přitom velmi často se dějí zdánlivě negativní věci, abychom se něco naučili a vpustili do života novou úžasnou věc. Vysvětlete to ale egu. Důležité je v takové situaci neodporovat. Čemukoli klademe odpor, to přetrvává. Místo toho je lepší se odevzdat. Důvěřovat životu, že je vše, jak má být a naplno se mu odevzdat. Je zajímavé, že právě odpor a neochota pustit určitou emoci je zdrojem našeho utrpení, ne samotná situace. 

No jo, ale lidé přirozeně změny nechtějí, natož se s nimi pak vyrovnávat. Mnozí se modlí za návrat do normálu. „Už aby to bylo jako před covidem, staré dobré časy“. Přitom to objektivně moc dobré časy nebyly – lidé žili odpojení od sebe, odpojení od přírody. Měli sice materiální hojnost, ale uvnitř byla většina z nich prázdná, i tak nechtějí změnu. Zajímavé. Já za tím vidím strach. Těch strachů je celá řada, ale všechny vedou stejně k tomu jednomu a sice ke strachu ze smrti. Smrt je ta nejvíc radikální změna. A zapovězené téma naší společnosti. Bavit se o smrti je velmi nevhodné při jakékoli příležitosti. Velmi se jí bráníme, ale smrtka stejně jednou zaklepe na naše dveře. Nikdo před ní neuteče. 

Může se nám tak snadno stát, že celý život hrajeme na jistotu, přestože nám to rozhodně nepřináší štěstí, ale díky paralyzujícímu strachu v tom vytrvale pokračujeme. Problém nastává na smrtelné posteli, kde člověk bilancuje svůj život a zjistí, že nedělal, co miloval, nebyl s osobou, kterou miloval a že ho ta smrt, která ho brzdila ve změně, stejně brzo dostane. Až teď si to plně uvědomil. Předtím bylo tohle téma tabu a v žádném případě nezvážil, že každý lidský život má svoje časové ohraničení. Proto si myslím, že je potřeba o vlastní smrtelnosti rozjímat. 

Dle mého názoru může pomoci i uvědomění, že lidská podstata je nesmrtelná. Její základ je energie, kterou nelze zničit a jen se přeměňuje do jiné formy. Ne každý to tak vidí, ale když někdo uvěří v nesmrtelnost lidské duše a zjistí, že se nachází jen v dočasné fyzické schránce nemá takový problém s myšlenkou na smrt. Lidé můžou namítnout, že je to naopak demotivující, když to teda tímhle životem nekončí. A proč bych se tady jako snažil? Já to beru tak, že mi to pomáhá dělat vše s nejlepším vědomím a svědomím, protože věřím, že další existence se bude odvíjet od téhle. Navíc nelze vyloučit, že cokoli poté bude daleko radostnější než je pro mnohé život na Zemi. Ok, to jsme šli docela do hloubky. Ale myslím, že obecně pomůže vidět změnu z hlubší perspektivy.

Vše, co má začátek má i konec. Ať už chceme nebo ne, náš život bude prostoupen změnami. Pokud se s nimi naučíme vyrovnat a pochopíme, že jsou nedílnou součástí života, bude náš život o mnoho snazší.