Láska Love Amore

Patrně jedno z nejpoužívanějších slov v jakémkoli jazyce. Obzvláště je toto slovo skloňované ve filmech, knihách a nelze opomenout love songy. Člověk by skoro nabyl dojmu, že lidé přesně ví o čem mluví (když už o tom mluví tak často). Já jsem ale přesvědčen, že láska je pro většinu lidí jen a pouze vznešené pojmenování lpění a závislosti. Dle mého opravdová láska je ta bezpodmínečná.

 V tom slově je už obsažené mnohé. Miluju tě za jakýchkoli podmínek. Ha, to je velmi těžce stravitelná věta pro naše ego. Naše ego má jasnou představu o tom, jaký by ten druhý měl být, aby byl „hoden lásky“. Podle mě proto z pozice silného ega lze skutečnou lásku jen těžko poznat. Vše je podmíněné, nějakým „pokud“ a vlastně se jedná jen o druh závislosti. Ano, může to být velmi opojné a může nám připadat, že je to ten pravý/á. Ale ve skutečnosti je na pozadí mnoho nezdravých vzorců – například lidé ztrácejí svůj životní směr a vsadí vše na svého partnera, berou ho za jejich majetek, nebo ho obviňují z toho, že nejsou kvůli němu šťastní apod. a spíše bych takový stav nazval poblouzněním. Je to fyzická přitažlivost, kde prim hraje adrenalin a pohlavní hormony, emoce jsou velmi nevyrovnané a časté mohou být takzvané „italské“ vztahy, ve kterých je spoustu vášně, ale opět to nemá s láskou nic společného. Někdy je ale hodně těžké reflektovat, do jaké kategorie spadá váš vztah. Slyšeli jste už větu, že lásku a nenávist dělí jen tenká linka? To je pěkná blbost. V případě nepodmíněné lásky není možné přejít k nenávisti. 

Sebeláska je slovo, které nelze vynechat je totiž prerekvizitou pro skutečnou lásku. Pokud nemilujeme sebe, nemůžeme milovat ani ostatní respektive oni nemohou milovat nás. Proto je obecně nejlepší přístup k hledání lásky nejprve začít u sebe. Může se jednat o trnitou cestu a obecně to nelze udělat ze dne na den.  Obvykle to začíná prací s podvědomím, kdy je potřeba zamést spoustu nánosů špíny, která se v nás nahromadily díky rokům podmiňování v rodině, ve škole, v práci, v televizi atd. Daleko více je to cesta odnaučování se, protože láska k sobě a ostatním by měla být naší naprostou přirozeností. Ačkoli je sebeláska těžko měřitelná, myslím, že dobrým ukazatelem je schopnost být štastný sám se sebou. 

Také je důležité zmínit, že sebeláska není pýcha. Může se stát, že lidé na sobě pracují a začnou se cítit být lepší než ostatní. Tenhle mindset je typický u sportovců. Svým způsobem je tahle jejich soutěživost dostala daleko, ale i tenhle stav je potřeba opustit, pokud je naše finální destinace bezpodmínečná láska. Pokud se dostaneme přes pýchu, dalším krokem na cestě je přijetí. A to jak sebepřijetí, tak i přijetí všech okolo. Schopnost neposuzovat je velmi stěžejní součástí k plnému přijetí. 

Blížíme se ke kýženému cíli. Skutečná láska je na dosah. Naše ego už nás neovládá – naopak my ho máme pod kontrolou. Přijímáme vše a všechny a nemáme potřebu je posuzovat. Také na nikom nelpíme a chápeme, že každý má svojí životní cestu. Pak teprve věřím, že jsme otevřeni lásce. 

Vlny a emoce

Vydal jsem se dnes odpoledne k oceánu a jelikož foukal silný vítr, byly ohromné vlny. Ideál pro surfaře. Uvědomil jsem si, že rozbouřenou vodu miluju. Probouzí ve mě určitou hravost, skoro bych to přirovnal k dítěti, co poprvé zažilo pocit, kdy jej unesla vlna. Je v tom určitá dávka nepředvídatelnosti, protože nikdy nevíte, zda vás vlna odhodí, podrazí nohy nebo jen lehce vyvede z rovnováhy. Došlo mi, že vlny jsou jako lidské emoce. Vyhnout se jim nelze a nikdy nevíte, jak silné přijdou a zda je snadno ustojíte. Ale stejně jako u vln je mnohem větší zábava, když jsou veliké a silné. Surfaři nám ukazují, že každá vlna se má užít na plný pecky. A i na těch emocích bychom se měli umět svézt, pořádně je prožít, vybalancovat se a s otevřenou náručí přijmout další. 

Je samozřejmě možné před negativními emocemi utíkat. Ovšem problém je, že ony nezmizí. My jsme je neprožili, a tak tu s námi stále jsou jen jsme je posunuli do podvědomí. Myslíme si, že máme vyhráno, ale není to zrovna efektivní způsob, jak jim čelit. Pokud před nimi dlouhodobě utíkáme, můžeme se dostat až do stavu apatie, což je stav, kdy necítíme už vůbec žádné emoce. Život je plochý, nezajímavý, prostě nuda. Stejně tak jako voda, která neteče – volej, špatná sjízdnost řeky. A nebo nás doběhnou později a bude to pořádné tsunami, ze kterého se budeme dlouho vzpamatovávat. 

Nicméně emoce mohou být někdy skutečný oříšek, stejně tak jako některé vlny, to nelze popřít. Mně dnes dodávalo sílu slunce, které bez přestání svítilo. Kde ale brát sílu na emoce? Dle mého názoru je na ně potřeba taky posvítit. Ten zdroj světla je naše srdce. Lidské srdce a světlo z něj prýštící je ten nejlepší lék na těžké emoce. Když soustředíme pozornost na srdce, tak se nám přirozeně navodí pocit klidu a pak už necháme emoci jen projít. Víme, že nás nemůže porazit, protože srdce nás dokonale vycentrovalo. Emoce odejde a už se nevrátí a to je ten zásadní rozdíl oproti tomu, když s nimi nějak bojujeme. Vlny ani emoce nelze porazit – je potřeba je přijmout, užít si je a nechat se překvapit, co nám proud života přinese příště.